Americká Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA) smazala zmínky o změně klimatu způsobené člověkem ze svého webu. V popisu změny klimatu se nyní soustředí pouze na přírodní procesy přispívající k tomuto jevu, jako jsou sopečná aktivita a změny ve sluneční aktivitě, píše deník The Washington Post (WP).„Myslím, že jde o jeden z nejdramatičtějších případů cenzury, které jsme v oblasti klimatu zaznamenali,“ uvedl Daniel Swain, klimatický vědec z Kalifornské univerzity. Čím dál více webových stránek na toto téma v USA dle něj zcela mizí z internetu, případně je nahrazují nesprávné informace. Ještě v říjnu stránka agentury o příčinách změny klimatu nabízela vyjádření Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) o tom, že „je nezpochybnitelné, že lidský vliv způsobil oteplení atmosféry, oceánů a pevniny.“ Toto jasné stanovisko teď z webu EPA zmizelo. Agentura současně smazala také stránku popisující klíčové ukazatele změny klimatu – stoupající hladinu moří a ubývající arktický led.
Dvojministr zahraničí a životního prostředí Petr Macinka, 15. 12. 2025:
V první řadě bych chtěl uklidnit českou veřejnost a všechny běžné občany. Dnes v České republice skončila klimatická krize. Nevím, jestli to uklidní aktivisty, kteří tím žijí, ale klimatická krize je over.
Tyhle šílené zprávy, podobně jako mnohé jiné, těžko uvěřitelné zvěsti valící se poslední dobou z USA i z domova, nám věru optimismu nedodávají. Avšak nepodléhejme malomyslnosti, objevují se i povzbudivé počiny. Jedním takovým je i kniha skotské vědkyně Hannah Ritchie nazvaná Není to konec světa (Not the End of the World, 2024). Autorka, mladá výzkumnice na Univerzitě v Oxfordu a zástupkyně editora platformy Our World in Data, za svoji publikaci nedávno obdržela čestné ocenění kategorii „Inspirace ze zahraničí“ od poroty české Ceny za komunikaci změny klimatu. Ke gratulaci pro ni se rozhodně sluší přidat také blahopřání hlavnímu oceněnému, environmentálnímu psychologovi Janu Krajhanzlovi, který získal Výroční cenu za komunikaci změny klimatu mj. „za schopnost komunikovat a vysvětlovat složitá témata různému publiku bez moralizování, s respektem k tomu, co lidé reálně cítí a řeší,“ jak uvádí nominační výbor.
Není to konec světa
Vraťme se ke knize Hannah Ritchie, která je v mnoha ohledech unikátním dílem, oceňovaným především proto, že dokáže zřetelně zdůvodnit, proč se „můžeme stát první generací, která dosáhne udržitelnosti“, a jak nesmyslné a zbytečné je podléhat apokalyptickému myšlení. Ujišťuje nás, že světové environmentální problémy jsou řešitelné, změny k lepšímu už probíhají a my potřebujeme být optimističtější, ale i trpělivější.
Stručné shrnutí poselství knihy láká k jejímu přečtení, může ovšem vyvolat i určitou nedůvěru k přesvědčivosti autorčiných optimistických závěrů. V průběhu četby knihy a přemýšlení nad ní se však mnohé pochybnosti rozplývají a čtenář začíná nahlížet na popisované problémy a jejich možná řešení poněkud jinou optikou než doposud. To samo o sobě je velkým přínosem publikace. Hodnověrnosti knize dodává i fakt, že odborným spolupracovníkem při jejím překladu byl renomovaný vědecký redaktor Deníku N Petr Koubský, mj. držitel Ekopubliky za rok 2022. Důkazem prospěšnosti spoluúčasti pana Koubského je například jeho poznámka na s. 320, kde autorčino tvrzení, že „…biopotraviny mívají vyšší uhlíkovou stopu…“ koriguje takto: „Uhlíková stopa je u potravin jen jedním z hledisek, na která je potřeba brát zřetel. Určitě dává smysl brát v úvahu také zdravotní nezávadnost a nutriční hodnotu.“
Kniha je prošpikována množstvím příkladů, propočtů, grafů i odkazů na vědecké zdroje informací, ale i vlastních inspirací získaných především z prezentací lékaře a statistika Hanse Roslinga a jeho faktomluvy“ (s. 12). Důvěryhodnou ji činí i přiznání několika vlastních omylů. Ne nad každou stranou textu sice čtenář souhlasně pokyvuje, ale objevných podnětů k zamyšlení i užitečných aha momentů je i průměrně zasvěcenému čtenáři dopřána hojnost.
Každá kapitola je uvedena katastrofickým titulkem z některého ze světových deníků, jehož manipulativní nebo nepravdivý obsah vztahující se ke stavu životního prostředí, např. o amazonském tropickém lese jako producentu kyslíku a plicích planety (s. 133), autorka vzápětí uvádí na pravou míru. Způsob její argumentace sympaticky připomíná postupy Vojtěcha Pecky v jeho výtečné knížce Továrna na lži.
Hannah Ritchie si k podrobnému pojednání zvolila osm stěžejních témat:
1. Udržitelnost: Dvě strany jedné mince
2. Znečištění ovzduší: Chceme dýchat čistý vzduch
3. Klimatická změna: Snižme teplotu na termostatu
4. Odlesňování: Bez stromů není les
5. Potraviny: Jak nevyjíst planetu
6. Ztráta biodiverzity: Ochrana divoké přírody Země
7. Plasty v oceánech: Svět se topí v odpadech
8. Nadměrný rybolov: Drancování oceánů
Celý text je psán svižně, místy s příjemným humorem i řadou osobních úvah. Neotřelost přístupů
a objevných úhlů pohledu autorky je osvěžující a místy i provokující k zamyšlení tak, že člověka napadá „to jako fakt myslí vážně?“. Většinou je však nekonformní názor vzápětí přijatelně zdůvodněn a tím pádem obhájen. To se podle mého názoru tak docela netýká např. výrazné kritiky nerůstu (s. 44 – 47), avšak případnou polemiku s autorkou musím ponechat kompetentnějším osobám, například zastánkyni nerůstu, ekologické ekonomce Nadi Johanisové.
Za nejpozoruhodnější část knihy považuju pátou kapitolu věnovanou vzniku a distribuci potravin ve světě. Zajímavá je i proto, že v ní najdeme tvrzení působící překvapivě, místy i kontroverzně. Autorka například volá po zvýšení výnosů zemědělských plodin ve smyslu „vypěstovat víc potravin na menší ploše“ a tím zabránit dalšímu kácení lesů (s. 189 an.) a také doporučuje odpůrcům přijmout geneticky modifikované plodiny jako nezbytnou cestu k dosahování vyšších výnosů (s. 191). Vysvětluje přednosti vyloučení masa hovězího a jehněčího (myšleno patrně skopové) z jídelníčku, díky čěmuž by došlo k obrovské úspoře celosvětové plochy využívané k zemědělství, neboť i při zachování chovu krav na mléko by stačila její polovina (s. 194). Vertikální zemědělství nepovažuje H. R. za perspektivní z důvodu vysoké energetické náročnosti, přičemž (na s. 204) tvrdí, že „solární panely zabírají půdu“. To je ovšem pravda pouze částečná, očekával bych od ní spíš podporu budování solárních elektráren na plochých střechách než takřka paušální odmítnutí.
Poněkud problematičtější se mně jeví autorčin skeptický postoj k produkci lokálních potravin, resp. k míře jejich uhlíkové stopy (s. 206), i když dobře vysvětluje důvody vedoucí k obezřetnosti při opatřování místních produktů tím, že délka přepravní trasy má na jejich celkovou uhlíkovou stopu pouze minimální vliv. Zajímavým je i potvrzení skutečnosti, že lodní doprava potravin je oproti přepravě letadly nízkouhlíková, poněvadž obnáší „zhruba padesátkrát méně emisí CO2“ (s. 207). Velký důraz klade autorka na místa vzniku zemědělských produktů, když uvádí, že významnou roli v míře uhlíkové stopy hrají především používané místní zemědělské postupy, klima i podmínky pro pěstování a chov. To vše se po celém světě výrazně liší (s. 208). Ve hře jsou však podle mého mínění i další důležité faktory než pouze uhlíková stopa, například snaha o podporu místních zemědělců nebo i zájem o osobní obeznámení s jejich výrobními postupy.
Zajímavé je i doporučení jaké potraviny jíst přednostně: vyprodukované v místech, kde jsou pro optimální podmínky, což znamená „… nakupovat tropické plody dovezené z tropických zemí, obiloviny z těch zemí, kde mají vysoké výnosy, a maso ze zemí, kde chov dobytka probíhá na vysoce produktivních pastvinách, které neohrožují stávající lesy“ (s. 210). Takový postup však vyžaduje od spotřebitele značné vědomosti, resp. dovednost a vůli vypátrat potřebné informace, čímž se dostáváme poněkud mimo realitu. Přínosem by nepochybně bylo přehlednější a férovější značení potravin, které by při nakupování usnadňovalo lidem orientaci.
Z autorčiných výzkumů vyplývá, že rozhodovat, zda pro stav životního prostředí je lepší konvenční nebo organické zemědělství, je dilematické. Zjednodušeně se dá vyjádřit otázkou, jestli biodiverzitu lépe podpoříme intenzívním zemědělstvím na menší ploše nebo organickými postupy na mnohem větší ploše. Byť velmi záleží na konkrétních místech produkce, jednoznačná odpověď zde neexistuje
(s. 211).
Pozoruhodné, i když nejednoznačně vyznívající jsou také části textu věnované příčinám a důsledkům pěstování palmy olejné, ve kterých H. R. sebekriticky přiznává své dřívější špatné pochopení tohoto problému, které bylo způsobeno zjednodušujícími výklady škodlivosti přeměny tropických lesů na plantáže této plodiny v Indonésii a Malajsii a likvidačního vlivu na tamní populace orangutanů (s. 146).
Dovolím si ještě pár poznámek k neméně zajímavé kapitole věnované odpadům. Hannah Ritchie právem považuje třídění odpadu za „univerzální mantru environmentální uvědomělosti“ a uvádí, že lidé tímto postupem snižují svoji uhlíkovou stopu „naprosto zanedbatelně“ (s. 269). O recyklaci plastů dodává, že sice oddálí jejich likvidaci, ale nedokáže ji odvrátit. Za problematické považuju striktní konstatování, že „… výroba plastových produktů je natolik efektivní, že se vlastně recyklace téměř nevyplatí“ (s. 269). Jistě, ekonomicky se recyklace plastů (zatím) nevyplácí, ale z hlediska náležité péče o životní prostředí to není dostatečný argument. Důležitější by mělo být hledání způsobů, jak recyklaci zvládnout a zefektivnit, ne na ni rezignovat. Naopak jako „hřebíček na hlavičku“ se mi jeví autorčino vybídnutí týkající se třídění odpadů: „… třiďte dál, je to prospěšné. Pokud by to však mělo být jediné nebo to hlavní, co pro životní prostředí děláte, pak toho děláte málo“ (s. 270). S takovou výzvou lze než plně souhlasit.
Podnětné a s lehkou ironií podávané je pojednání o „jednorázové plastové tašce jako hříchu každého environmentalisty“ (s. 277). Stručně shrnout by se dalo autorčinou dobrou radou: „měli byste se daleko víc zaměřovat na to, čím tašku plníte, než v čem si nákup odnášíte“. Dovolil bych si snad jen doplnit, že papírové i bavlněné tašky se po mnohonásobném využití dají odložit třeba do kompostu, kde se neškodně rozloží, což se samozřejmě o igelitkách říct nedá. Podnětná je také kapitolka o skládkách odpadu (s. 278–279), v níž se jich autorka přes jejich odpudivost zastává tvrzením, že „… mohou sloužit jako funkční úložiště uhlíku a zmírnit tak vliv odpadu na klimatickou změnu“.
Lepší doba pro život na Zemi ještě nebyla
A ještě pár slov závěrem. Na každé populárně naučné knize oceňuju zařazení věcného rejstříku, který je pro mnoho uživatelů velice cenným pomocníkem. Totéž platí i u recenzované knihy, jen s postesknutím, že rejstřík mohl být podrobnější. Neobsahuje totiž některé zásadnější pojmy jako např. biodiverzita (tu však lze dohledat pod heslem „ztráta biodiverzity“), konvenční zemědělství, metan, nerůst, třídění odpadů apod.
Celkové pojetí publikace snad nejlépe charakterizuje sama autorka, když na s. 29 říká: „Dřív jsem byla přesvědčená, že žiju v tom nejtragičtějším období lidských dějin. Teď ale věřím, že lepší doba pro život na Zemi ještě nebyla.“ Díky osobní zkušenosti se jí daří rozlišovat a vysvětlovat skutečně přínosná řešení environmentálních problémů oproti dobře míněným doporučením, která k záchraně Země nepřispívají, ale jsou stále oblíbená, poněvadž z nich máme prostě dobrý pocit.
Jak v závěru své recenze výstižně uvádí Anna-Ester Šotolová (viz odkaz), kniha přináší „optimisticky nahlížené environmentální problémy, podložené tvrdými daty. Tvrdá data naředěná nadšením i osobním příběhem autorky. Kniha dává naději a nabízí konkrétní kroky, které vedou k udržitelné budoucnosti“.
Nakolik jsou návrhy Hannah Ritchie realistické a také politicky prosaditelné, ukáže teprve čas. Rozhodně však má smysl její srozumitelně psanou knihu číst a současně si utřiďovat i upravovat své osobní názory na řešené problémy. Domnívám se, že Není to konec světa je publikací obzvlášť vhodnou pro učitele na všech stupních škol, ale zcela jistě zaujme i mnoho dalších nelhostejných čtenářek a čtenářů, neboť takováhle kniha nám dosud chyběla. Velké poděkování za její české vydání patří i nakladatelství Jan Melvil Publishing.
Další inspirace ke čtení:
- Rozhovor Adély Karáskové Skoupé s Hannah Ritchie v Deníku N
- O ocenění Jana Krajhanzla a Hannah Ritchie
- Recenze Anny Ester Šotolové
Český překlad knihy Není to konec světa vyšel v nakladatelství Melvil v roce 2025.
Okénko Aleše Máchala je prostor pro krátké recenze knih, které stojí za to číst, i komentáře k aktuálním událostem. Vychází v pravidelných intervalech každý měsíc na webu Lipky. Tento sloupek zde vyšel v prosinci 2025 a byl publikován i na našem webu s laskavým svolením autora.
Autor: Ing. Aleš Máchal, český ekopedagog, spoluzakladatel a první ředitel školského zařízení pro environmentální vzdělávání Lipka.
