Čteme Továrnu na lži

Jak a proč ve společnosti zakořenilo klimapopíračství?

Nová publikace sociologa Vojtěcha Pecky, analytika Asociace pro mezinárodní otázky, nazvaná Továrna na lži. Výroba klimatických dezinformací (2023) je počinem nanejvýš chvályhodným a také velice potřebným. S nevšední důkladností od prvních řádků pečlivě provází čtenáře myšlenkovými obzory umanutých klimapopíračů, neopomíjí však ani pozoruhodný příklad „konvertovaného skeptika“ (s. 44), o kterém bychom rozhodně měli vědět. Publikace může být účelně (nikoliv však účelově!) využita i ve výuce na středních i vysokých školách (viz též vložené tipy „Do výuky“), podle mého soudu je však především výtečným studijním materiálem pro další vzdělávání pedagogických pracovníků, úředníků a politiků, v jejichž pracovní náplni je, resp. měla by být, problematika změn klimatu. K sepsání brožury musel Vojta Pecka vyhledat a sestudovat stovky podkladů z odborné literatury i médií velmi různého ražení. Poznámky, uváděné v závěru publikace, sestávají z úctyhodných 546 odkazů. Text publikace, graficky zajímavě upravené Petrem Bosákem, je členěn do šesti kapitol, v nichž jsou na mnoha místech využity také autentické (a přístupy klimaskeptiků patřičně vystihující) citáty.

První kapitola začíná připomínkou billboardu „Kam zmizelo globální oteplování“, který se v roce 2012 objevil i v Praze, a knihy Obchodníci se strachem. Za obojím stál Vítězslav Kremlík, výrazná postava českého klimaskeptického hnutí. Bezprostředně následuje první uvedení dalších představitelů českého klimaskepticismu, kteří se snažili tehdy tvrdit, že se globální oteplování zastavilo. Mezi nimi nemohou chybět pánové Ivan Brezina, Jan Skopeček a samozřejmě i Václav Klaus st. O nich a mnohých dalších bude v knížce řeč ještě mnohokrát. Zcela charakteristickým je Brezinův výrok z roku 2009, že změna klimatu je „výmyslem malé skupiny podvodníků“ (s. 24). Mnohé, už od úvodních podkapitol citované výpovědi, jsou natolik nestoudné, že se nad nimi může některým informovanějším čtenářům vcelku pochopitelně „otevírat kudla v kapse“.

Do výuky: Jakými argumenty byste oponovali výše uvedenému výroku pana Breziny?

Na s. 25–26 autor přiléhavě popisuje, co všechno by se muselo stát, aby globální oteplování skutečně bylo pouhou smyšlenkou vědeckého komplotu. I kdyby čtenář došel pouze sem, dostalo by se mu silné dávky argumentů čelících klimatickým dezinformacím a jejich původcům.

Do výuky: Přijměme autorovu výzvu a zkusme si vypsat ze s. 25–26 vše, co by se muselo stát, aby se globální oteplování dalo prohlásit za komplot vědců. Podstatné pro tuto simulaci bude vaše závěrečné shrnutí s využitím kritického myšlení. O jeho výsledku zřejmě nemůže být pochyb. Je však záhodné všechny probírané okolnosti posoudit co nejobjektivněji.

O Klausově klimaskeptické horlivosti a odborné nekompetentnosti je pojednáno (nejen) na s. 31–32. Je zde připomenut i Klausův spisek Modrá nikoliv zelená planeta z roku 2007 (na nějž mj. reagoval doc. Pavel Nováček článkem příznačně nazvaným 100 omylů Václava Klause). Více o této Klausově demagogické a notně diletantské publikaci najdeme též na s. 99–100.

Role fosilního byznysu v šíření klimaskepticismu je autorem výstižně charakterizována na s. 33 takto: „Masivní podpora fosilního průmyslu a států závislých na vývozu fosilních paliv… přispívá ke vzniku celé institucionální sítě, která zahušťuje klimaskepticko-patafyzický propletenec, jenž má budit dojem jakési paralelní nezaprodané vědy.“ Zevrubnému vysvětlení vzniku, průběhu a neslavného konce aféry Climategate jsou věnovány strany 35–52 včetně tzv. hokejkové války. 

Do výuky: Laikovi stručně vysvětlete, co vyplývá z tzv. hokejkového grafu.

K nejpozoruhodnějším částem této části textu patří autentické výpovědi onoho již zmiňovaného „konvertovaného skeptika“ Richarda Mullera: „Před třemi lety jsem v předchozích klimatických studiích identifikoval problémy, které podle mého názoru zpochybňovaly samotnou existenci globálního oteplování. V loňském roce jsem po intenzivním výzkumu, na němž se podílela desítka vědců a vědkyň, dospěl k názoru, že globální oteplování je skutečné a že předchozí odhady míry oteplování byly správné. Nyní jdu ještě o krok dál: Příčinou jsou téměř výhradně lidé“, píše v úvodníku pro New York Times v roce 2012 Richard Muller. Důležité a zajímavé je uvést i skutečnost, že „z klimaskeptické úderky, která se snažila zničit klimatický mainstream, se stal jeden z nejrespektovanějších ústavů, jenž vytváří dlouhodobé datasety globálních teplot. Lidé kolem Richarda Mullera provedli důkladnou nezávislou analýzu dat. Došli k těm samým závěrům jako klimatická věda, kterou tak zuřivě obviňovali. Jejich práce dokonce vedla k řadě zlepšení a zpřesnění dat“ (s. 45). Je tedy na pováženou, že i tato fakta dosud zcela ignorují mnozí čeští klimaskeptici, jako např. Ladislav Jakl nebo ekonom Pavel Kohout (s. 48).

Do výuky: Zkuste formulovat důvody, pro něž byl popsaný obrat Richarda Mullera těžkou ranou klimapopíračům.

Diskreditace a překrucování vědy je, jak autor uvádí, politická strategie. Smutnou i varovnou pravdou je skutečnost, že popíračství globálního oteplování zapustilo hluboké kořeny i u nás. Některá média se na jeho udržování různými způsoby podílejí neustále, přesvědčivým vědeckým důkazům navzdory, např. nehorázným zostuzováním Grety Thunberg v časopise Reflex. Příkladem českého politika, neznalého současného vědeckého poznání, může být Alexandr Vondra, který tvrdí (2019), že „vliv člověka na změny klimatu není zásadní“ (s. 61).

Do výuky: Co podle vašeho názoru vede české klimaskeptiky k tvrdošíjnému lpění na jejich popíračských postojích?

Pro méně zasvěcené čtenáře mohou být šokující fakta nejen o ustavení tajného výboru CO₂ and Climate Task Force (s. 75) hlavní organizací ropného průmyslu USA American Petroleum Institute (API), ale především o existenci vysoce fundovaného výzkumného oddělení ropného gigantu Exxon. Z dříve tajných dokumentů mj. vyplývá, že API byl renomovaným fyzikem Edwardem Tellerem už v roce 1959 informován o rizicích globálního oteplování působeného spalováním fosilních paliv (s. 74). Fascinující je i doslovný přepis vyjádření výzkumníka Bena Franty na s. 77–80. Z uvedených skutečností je zřejmé, že vědci Exxonu věděli o této problematice mnohem víc a mnohem dřív než akademická pracoviště. Jejich výzkumné působení v Exxonu však bylo ukončeno kolem roku 2006. 

Opusťme nyní prostředí popíračů klimatických změn a přejděme ke zcela opačným snahám bývalého viceprezidenta USA Al Gora. Navzdory jeho plné kompetentnosti v otázkách změn klimatu i obrovskému nasazení (viz např. filmy Nepříjemná pravda – 2007 a pokračování nazvané Nebát se říct pravdu – 2017) nebyl ve svém úsilí nakonec úspěšný, neboť vrcholní klimaskeptici a jejich think-tanky ho převálcovali tak, že Bushova vláda plán na kontrolu emisí zrušila a viceprezident Cheney dokonce prosadil expanzi těžby fosilních paliv (s. 147).

Přesto v roce 2006 získává Al Gore Oscara za Nepříjemnou pravdu a o rok později se dělí o Nobelovu cenu míru s IPCC (s. 148), což vybudí dezinformační hnutí k ještě větší aktivitě. Na stranách 149–153 si připomeneme českými klimaskeptiky tolik oblíbený pseudodokument Velký podvod s globálním oteplováním, který např. prezident britské Royal Society neváhal bez skrupulí označit za skutečný podvod.

Do výuky: S využitím následujících odkazů si můžete sami vytvořit obrázek o úrovni citovaného dokumentu (tento námět do výuky je vhodný pro environmentální praktikum, resp. na ekologický pobytový kurz s možností promítnutí celého filmu s následnou diskusí). Dokument „Velký podvod s globálním oteplováním“ (v AJ, s českými titulky), textový přepis videa. Zkuste vyhledat klíčové nepravdy a oponovat jim fakty.

Pozoruhodný je příběh tzv. Antigrety (s. 153 an.), Němky Naomi Seibt, která činí přesný opak toho, co Greta Thunberg. Z citovaných výroků této Antigrety je čtenáři smutno obzvlášť poté, co si přečte, za jakých okolností se tato dívka stala (či spíš byla vyrobena) celebritou popisovanou popírači jako hlas realismu a rozumu. Ovšem udivující je rovněž takřka neuvěřitelný počet organizací zapojených do klimatického protihnutí. Sociolog Robert Brulle jich jen v USA napočítal na dva tisíce… (s. 155).

Do výuky: Co nebo kdo podle vašeho názoru vede „Antigretu“ Naomi Seibt k jí proklamovaným názorům?

Kromě dalších příkladů českých konspirátorů se autor od s. 165 zevrubně věnuje klimaskeptickému aktivismu v Rusku. I to je velmi zajímavé čtení, včetně konstatování, že cca 65 % plochy Ruské federace leží na permafrostu (s. 169), což v kontrastu s tamním popíráním klimatických změn působí obzvlášť paradoxně. Ovšem důvody klimatických dezinformací jsou zde jasné – Putin chce za každou cenu vrátit Rusko mezi světové velmoci, k čemuž je pro něj co nejobjemnější export fosilních paliv zásadním (a vlastně jediným) prostředkem. Nad tajícím permafrostem se v Rusku zřejmě zavírají oči, ústa i mozky.

Zcela opačně a svým způsobem povzbudivě působí příklad skutečnosti, že ochrana klimatu se nevylučuje s konzervativismem a volným trhem. Velmi doporučuju nevynechat rozhovor s bývalým kalifornským republikánským guvernérem Arnoldem Schwazeneggrem na s. 183.

Do výuky: Co vás z rozhovoru s A. Schwazeneggrem zaujalo nejvíc a proč? Mohou být jeho názory inspirativní i pro Českou republiku?

Za jednu z mnoha klíčových vět závěrečné kapitoly si dovolím považovat např. toto Peckovo tvrzení: „Na příkladu fosilního průmyslu je patrné, že v okamžiku, kdy si uvědomil reálnost a naléhavost hrozby globálního oteplování, začal (s využitím vědeckého výzkumu) hledat energetické alternativy. Protože však v žádné z nich neshledal dostatečně profitabilní budoucnost, nastoupilo organizované úsilí o diskreditaci klimatické vědy, vytváření informační mlhy, snahy sebrat jí financování, zrušit vědecká střediska, zbavit ji politické podpory i veřejné důvěry. Nakonec se pro fosilní zájmy ukázalo popření klimatické vědy a vytvoření rozsáhlé infrastruktury na vytváření ignorance výhodnější než energetická transformace.“ (s. 190). Alespoň částečně úlevné je závěrečné konstatování převažujícího přístupu české veřejnosti k problematice klimatických změn a jejich původcům (s. 191). Vcelku optimisticky pak vyznívá i autorova myšlenka motivovaná i současnou ruskou agresí vůči Ukrajině, že „… argumentace energetickou bezpečností se může stát politickým pojivem pro překonání těžkostí, které přechod k nízkouhlíkové energetice přináší“ (s. 192). Poselství knihy vyznívá v závěrečných dvou větách: „Úspěch… transformace ovšem nezávisí pouze na technologiích, ale také na tom, jak úspěšně budeme čelit propagandě fosilního průmyslu. Ten se totiž očividně s myšlenkou opuštění spalování fosilních paliv doposud nesmířil.“ (s. 193).

Do výuky: (jako výzva pro obzvlášť přemýšlivé studenty) Zkuste co nejsrozumitelněji interpretovat výše vedenou autorovu myšlenku „… argumentace energetickou bezpečností se může stát politickým pojivem pro překonání těžkostí, které přechod k nízkouhlíkové energetice přináší“.

Na základě prostudování Peckovy knihy si dovolím vznést naléhavé doporučení, aby se jeho publikace stala neopomenutelným a široce využívaným zdrojem vysoce závažných a tudíž nezbytných informací důležitých především v účinném a pevnými argumenty podepřeném klimatickém vzdělávání žáků, studentů vysokých škol, úředníků, politiků i široké veřejnosti.

Knihu vydalo Nakladatelství Alarm a UTOPIA LIBRI 2023.

Poznámky:

1. NOVÁČEK, P. Živá planeta. Sto omylů Václava Klause. Listy. 2007, roč. 37, č. 5, s. 36–42.

Autor: Ing. Aleš Máchal, český ekopedagog, spoluzakladatel a první ředitel školského zařízení pro environmentální vzdělávání Lipka.

Sepsání článku podpořilo Ministerstvo životního prostředí, projekt nemusí vyjadřovat stanoviska MŽP.