Jedna ze zásad environmentální výchovy zní „žádné katastrofické scénáře před desátým rokem života“. Dítě v té době není schopné vyrovnat se s velikými ekologickými problémy, se kterými nemůže samo něco dělat. Neumí složitým věcem porozumět a nemůže samo pomoci. Jeho svět řídí rodiče či učitelé. Dítě ještě neumí myslet kriticky a velké problémy, na které „nedosáhne“, u něj mohou vést k pocitu marnosti, frustraci a pocitu ohrožení. Vzniká tak sice dětský, ale přitom opravdový environmentální žal.
Ale co když se dítěte tato katastrofa bezprostředně týká? Lesy za humny, co tam loni byly, už jsou úplně suché, nebo jsou pryč. A dál se kácí. Před touto realitou dítě neochráníme. A nepovídat si o tom, neřešit příčiny a dopady této krize prostě nejde. Jak tedy na to?
Prvním krokem je, že my sami o lese musíme něco vědět. Už dávno jsme ale zapomněli, jak přirozený les vypadá. Podle výzkumů se lidem více líbí smrková monokultura než bukový či dubový les. Už jsme si zvykli, že kolem nás nejsou lesy, ale pole stromů. Přijde nám samozřejmé, že les má především dávat dřevo.
Škola rozlišuje les na jehličnatý, listnatý a smíšený. Končí u nicneříkajícího výčtu jednotlivých druhů. Přidá informaci, že stromy vyrábějí kyslík (to, že ho zase spotřebují, už neřekne). O významnějších funkcích lesa, např. o tom, jak pomáhá tvořit klima a jak zadržuje vodu, mluví učitelé až později, pokud vůbec.
Je na čase dětem ukázat, jak vypadá původní les, ukázat jim dub či buk, najít přirozenou obnovu, pomocí badatelsky orientovaného učení zjistit, jak se samovolně zalesňují paseky. Vždyť bříza, jasan, javor, jeřáb nebo vrba jsou také stromy. Nejsou o nic horší než smrk, ve své pestrosti jsou naopak mnohem vhodnější.
Při učení o umírajícím či mrtvém lese je tedy dobré zaměřit se právě na les cílový – pestrý jak druhově, tak věkově. U dětí na prvním stupni bych tedy raději než žal využil environmentální naději.
Vysvětlení toho, proč lesy ve velkém chřadnou, pak může být u menších dětí poměrně jednoduché: „Ona se děti příroda „prostě naštvala“, nechala uschnout smrky, které sem nepatří, lesy, které jsou druhově chudé, nepůvodní a jsou to jen stejnověké monokultury.“ Pokud chceme lesům pomoct, dejme jim šanci, aby se tu uchytily přirozené druhy stromů. Některé z nich do lesa přirozeně naletí, některým druhům můžeme pomoci výsadbou.
U dětí na prvním stupni bych tedy raději než žal využil environmentální naději.
Složitější je to u dětí starších. U nich je vhodné převádět téma na rovinu tak zvaného environmentálního konfliktu. Ten poukazuje na odlišné názory na péči o les nebo přímo vyhraňuje zájmové strany. Pro zjednodušení si můžeme říci, že je to ekologický versus dřevařský přístup k lesu. Můžeme pak s dětmi hledat pomocí nejrůznějších odborných či popularizujících článků, z jakých hodnot konkrétní přístup vychází. Ale také můžeme vyrazit do lesa a najít jak ten přírodě bližší, tak i ryze produkční porost. Je lepší vést k porozumění a následně vytváření vlastního názoru, než rovnou naservírovat jeho odmítnutí.
Starší žáci by měli pochopit, že stav lesů, kdy jsou všude smrky, není dán tím, že by lidé byli hloupí nebo nenasytní, ale že to poměrně dlouho neslo ekonomické výhody s relativně malými ekologickými riziky. A ekonomické výhody prostě převládly, protože jsme si my lidé stanovili hodnotu finančního zajištění a poptávku po dřevě výš, než ekologickou stabilitu.
Ostatně každý z nás, i každý žák má určitě doma taky něco ze dřeva, není to tak? Tady ostatně můžeme apelovat třeba na sílu spotřebitele a upřednostňovat výrobky certifikované jako FCS.
A co můžete dělat prakticky? S dětmi všeho věku můžete sbírat a sít semínka bříz a javorů. Můžeme pomáhat lesníkům sbírat a sázet žaludy a bukvice. Lesníci vytipují semenné stromy i vhodné lokality.
V lese připravujte terén pro nové semenáčky. Je dobré vytrhat ostružiní, které začne zarůstat paseky. Před vysazením semenáčků se ho jinak lesníci často zbavují tak, že používají chemické prostředky. Pokud tedy můžete, vytrhejte ho ručně. A sledujte sukcesi, tedy proces, kdy na místě paseky nejprve pomalu a pak čím dál rychleji vzniká zapojený porost. My na pasece 2500m2 máme po 4 letech už 13 druhů stromů, které se sem dostaly jako nálet.
Umírající les je šance pro les nový, lepší, přirozenější.
Adoptujte si jako škola nějakou paseku, majitel lesa bude jenom rád. A rozhazovat semínka můžeme ostatně kdekoliv – přilítla by stejně, třeba ne v takovém množství a později.
A pokud vás majitel lesa pozve na pomoc s výsadbou smrčků, korektně odmítněte.
Umírající les je šance pro les nový, lepší, přirozenější. Samozřejmě to člověk zase může zkazit, vysadit nepůvodní druhy stromů a plošně používat jedovaté herbicidy. Ale smrkové monokultury teď mizí takovou rychlostí, že ani nejkonzervativnější lesník nezvládne pracovat bez většího zapojení přírody do obnovy lesa.
Vidím v současné katastrofě naději. Pošlete ji dál. A pomáhejme společně přírodě, aby les byl pro všechny, nejen továrnou na výrobu dřeva.
Autor: Ing. Martin Kříž je programovým ředitelem ekocentra Chaloupky a absolventem Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně.
Vyzkoušejte také
Kolik uhlíku zadrží strom?
Zajímá vás, kolik uhlíku zadrží stromy ve vašem okolí? Zdroje uvádí, že průměrný strom za svůj život (100 let) absorbuje […]
Strom a jeho mikroklima
Vzrostlé stromy pomáhají zmírňovat klimatickou změnu. Jak to dokáží? Vydejte se přímo pod zelenou korunu a na vlastní kůži zažijete, jak […]
Modelujeme krajinu lesa
Co se stane s lesy, když se změní klima? Společně vytvoříme model, jak vypadají dnes. Navštívíme hory i nížiny a povíme si, jak […]
