Knih a článků o klimatických změnách neustále přibývá a zdá se, že ani koronavirová pandemie nepřehluší naléhavost, s níž vědci volají po nezbytných razantních změnách v myšlení a činech politiků i nás, obyčejných občanů. Shoda ve vědecké komunitě o lidských vlivech na globální oteplování se blíží stu procentům. Přesto však stále chybějí publikace, které by věcně správně, ale odlehčenou populární formou přiblížily vývoj zemského klimatu až po dnešek, a současně vysvětlily důležité související přírodní jevy i jejich proměny.
Je báječné, že se podařilo vydat v českém překladu knihu Palmy na severním pólu, která je sice označována za dětskou, avšak hodně zajímat bude i dospělé, kteří chtějí o proměnách klimatu vědět víc než z novin a webů. Nizozemcům, spisovateli Marcu ter Horstovi a ilustrátorce Wendy Panders se podařilo vytvořit srozumitelného průvodce „velkým příběhem o klimatických změnách“ (jak zní podtitul knihy). Velice čtivý text je ideálně doplňovaný množstvím jednoduchých schémat a obrázků, které v mnoha případech vyvolávají úsměv na čtenářově tváři, což je při tematickém zaměření této publikace skoro neuvěřitelné.
Knížka nás provádí dějinami Země od jejího vzniku, od období teplot kolem 2000oC, výskytu prvních bakterií, z nichž některé začaly být schopny fotosyntézy za produkce kyslíku, jímž byla atmosféra po nepředstavitelně dlouhá období obohacována, přes postupný pokles teplot až k 45oC a k Zemi jako ledové kouli, nezastupitelnou roli koloběhu uhlíku v přírodním dění, vymření dinosaurů, roli metanu uvolňovaného z mořského dna, až po vysvětlení dob ledových a meziledových, střídání ročních období, metody zkoumání klimatických změn od objevu mechanismu skleníkového efektu dvěma badateli – Josephem Fourierem a Svante Arrheniem. A to jsme teprve v první čtvrtině knihy.
Dále se dozvíme o vzniku a smyslu tzv. hokejkového grafu, zopakujeme si, kdo a co stojí za oteplováním planety (nejen komíny, výfuky, letadla, ale i hovězí dobytek a vypalování lesů), o zlomovém období, kdy úlohu paliva převzalo po dřevu uhlí, později i ropa a zemní plyn, mnoho zajímavého uvádějí autoři také o vzniku těchto fosilních paliv a míře vlivu jejich spalování na skleníkový efekt.
Zřejmá odlišnost mezi nizozemským a českým výkladem pojmu „poldr“ je patrná na s. 61, kde je poldr charakterizován jako „odvodněná plocha země pod úrovní hladiny moře“. V našich podmínkách považujeme za poldr protipovodňové opatření, většinou jde o zemědělsky obhospodařovaný prostor podél vodního toku, ve kterém se v případě povodně zadrží část povodňové vlny. Po průchodu povodně se poldr zcela vyprázdní a je možné jej dále hospodářsky využívat.
Po názorném přiblížení známých jevů, jako např. uvolňování metanu z obou konců trávicí soustavy přežvýkavců i z rýžových polí, se dostaneme k jedinečnému vysvětlení rozdílu mezi podnebím a počasím, ale už i k současným projevům globálního oteplování a roli IPCC – Mezivládního panelu pro změny klimatu. K povídání o ledovcích (s. 82) by bylo dobré doplnit o rozdíly mezi šelfovými a pevninskými ledovci (šelfový l. = plovoucí v moři, pevninský l. = ledový příkrov spočívající na podložních horninách). Skvělé je vysvětlení příčin, pro které se po roztání šelfových ledovců hladina moří nezmění, což ovšem pro ty pevninské neplatí.
Od s. 96 se autoři zaměřují především na důsledky klimatických změn – hrozící války o prostor a vodu, nabourávání potravních sítí a tím i stability ekosystémů, snižující se biodiverzitu apod. Dojde i na korály, lední medvědy i vlhy pestré.
V závěrečných kapitolách se dozvídáme spoustu důležitých informací o opatřeních k potlačování klimatických změn včetně spousty praktických námětů pro každého nelhostejného člověka. Na s. 136–137 nám půvabná textově-obrázková sdělení připomenou články pro malé čtenáře v časopise Mateřídouška. Následují věcné úvahy o vhodných zdrojích energie pro budoucnost, ale i nad leskem a bídou elektromobilů. Na ozónovou vrstvu dojde až těsně před závěrem, kupodivu zde není zmíněn Montrealský protokol z roku 1987, kterým se státy zavázaly nepoužívat chemické látky poškozující tuto vrstvu.
Poslední kapitolka provokativně nazvaná „Vždyť to nemá smysl“ nejprve jakoby zpochybňuje lidské snahy o odvrácení klimatických hrozeb, avšak končí větami: „Velké zastavování klimatických změn už dávno začalo. Přidáš se?“. A já už jen doplním: kdo ses ještě nepřidal, tak prosím tě neváhej!
Autor: Aleš Máchal, český ekopedagog, spoluzakladatel a první ředitel školského zařízení pro environmentální vzdělávání Lipka
Knihu vydalo nakladatelství Host.
Ohodnoťte metodiku a pomozte nám být ještě užitečnější
Záleží nám na tom, aby byly naše metodiky jednoznačné a užitečné. Dejte nám vědět, jestli to platí i pro tuto. Oceníme pozitivní zpětnou vazbu i kritické připomínky. Děkujeme!
